Ours NEW 360° Gallery on www.antikpraha.com

Wilhelm Kralik a Lenora

WILHELM KRALIK a historie Lenorské sklárny

Narodil se 17. prosince 1806 v Kaltenbachu, dnešních Nových Hutích. Jeho otec, Wenzel Kralik, byl puškařem, truhlářem a hostinským v Kaltenbachu. Jeho matka, Theresie, roz. Hopfner, byla dcerou výrobce zrcadel Wenzla Hopfnera a jeho choti Elisabeth, roz. Weisel, ze Stubenbachu( Prášily). Pocházel z české rodiny, ale během doby splynul s německým prostředím.

Rodina Kralikova se těšila velké přízni Johanna Meyra a jeho ženy Kathariny. Manželé Meyrovi byli dokonce malému Wilhelmovi za kmotra a kmotru a tak není nijak překvapující, že jej později Johann Meyr vzal k sobě a poskytnul mu patřičné vzdělání, neboť již tehdy s ním počítal jako se svým nástupcem. Kralik vystudoval na náklady Meyra nejprve školu ve Vimperku a následovně ve Vídni polytechnické učení a byl v tomto období prakticky jediným absolventem této školy působícím v českých sklárnách. Po svém návratu z Vídně v roce 1829 pak byl Kralik přijat do huti Adolf a byl postupně zasvěcen do všech důležitých věcí provozu hutě. Po smrti Johanna Meyra se Wilhelm Kralik stává společně s Josefem Taschekem dědicem celého sklářského komplexu vybudovaného Meyrem.

Wilhelm Kralik se v roce 1831 oženil, jako 24-letý, s Annou Pinhak ( 24.2.1814 - 19.11.1850). Ta byla dcerou sklářského mistra Ferdinanda Pinhaka , který měl v té době v nájmu jednu huť v Uhrách(Innocenzthal maďarsky Drahosicza, komitát Bars /slovensky Tekov ) a Meyrovy sestry Anny Meyr, narozené v roce l789, která byla nejoblíbenější sestrou Johanna Meyra a byla tedy Meyrovou neteří. Wilhelm Kralik se tak stal kmotřencem Johanna Meyra. Z tohoto manželství s Annou Pinhak vzešlo 7 dětí(Ferdinanda, Johann, Wilhelm, Karl, Heinrich, Anna a Hugo). 19. listopadu 1850 Anna Pinhak umírá. Její ostatky jsou uloženy v rodinné hrobce Kraliků v Horní Vltavici.

Dne 10. března 1862 zemřel Josef Taschek ve Vimperku na "ochrnutí" plic, ve věku 48 let. Ve své poslední vůli stanovil, aby jeho poloviční podíl ve sklárnách Lenora a Adolf připadnul jednomu z jeho dvou synů, a to Janovi nebo Josefovi, podle toho, který z nich by se chtěl věnovat sklářství. Protože však tomu ani u jednoho nebylo, začal Kralik dle smlouvy v září 1862 vyplácet Taschekův podíl jeho dětem a přejímá sklárny Lenora, Adolf, Nové hutě, Františkov a Arnoštov jako společný majetek do svého vlastnictví pod názvem: " Meyr´s Neffe " Celkový dědický podíl, který musel Kralik vyplatit činil 176 800 zlatých. I přes určité potíže, které s vyplácením dědických podílů Kralik měl, dařilo se mu celkem dobře Jeho rodina se střídavě zdržovala v Adolfu a v Lenoře, později také v Linci, kde se přátelsky stýkala s význačným krajanem a básníkem Adalbertem Stifterem. Později kupuje Kralik i několik domů ve Vídni.

V květnu 1852 se pak Wilhelm Kralik oženil podruhé s Louisou Lobmeyr, která byla sestrou Ludwiga Lobmeyra, významného obchodníka se sklem z Vídně. Wilhelma Kralika a Ludwiga Lobmeyra však spojovalo přátelství a obchodní zájmy již dlouho před tímto sňatkem. Jejich spolupráce se však tímto rodinným svazkem prohloubila. Lobmeyr zaslal Kralikovy celou řadu svých prvních návrhů neorenesančních skel, které většinou pocházely z dílny vídeňského architekta Theophila Hansena a část těchto návrhů Kralik skutečně na svých sklárnách realizoval. Wilhelm Kralik se od konce 60 let sám přímo podílel na řešení některých technických otázek spojených s vývojem neorenesančních skel. Celkově je možno toto obchodní spojení mezi Kralikem a Lobmeyrem hodnotit jako oboustranně mimořádně úspěšné, které zásadním způsobem ovlivnilo produkci Kralikových skláren a na mezinárodním poli přineslo celou řadu mimořádných úspěchů. S Louisou Lobmeyr měl Kralik další 4 děti, ( Richard, Ludwig, Mathilde a Louise).

Wilhelm Kralik měl rozhodující podíl na rozvoji a rozmachu sklářství ve všech svých sklářských hutích. Sám dokonce vytvořil celou řadu nových barevných odstínů skla, z nichž je nutno vyzdvihnout zvláště irisové sklo. Irisování (techniku vystavení skla působením kovových par) si Kralik nechává v roce 1876 dokonce patentovat. Byl rovněž u celé řady technických zlepšení provozu hutí jako např. v roce 1873 výstavby parní brusírny ve sklárně v Arnoštově ( Ernstbrunn). Tato parní brusírna, resp. parní stroj měl výkon 10 k.s.). Současně byla sklárna Arnoštov celkově přestavěna a modernizována. Jeho životním krédem bylo: “Udělat se nechá cokoliv, pouze je nejprve k tomu potřeba hledat prostředky a cesty, - ale ty se dají nalézt, pokud člověk opravdu chce“. Wilhelm Kralik měl zcela zásadní podíl na novodobém povznesení českého sklářství, především v období všeobecného hospodářského vzestupu habsburské monarchie na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Byl věrným obrazem svého kmotra a vychovatele Johanna Meyra, kterého si vzal za svůj vzor. Jméno Kralik vzbuzovalo úctu a obdiv ve všech odborných kruzích. Ke sklonku svého života měl Kralik v provozu 7 sklářských hutí: Adolf, Leonorenhain, Ernstbrunn, Franzensthal, Kaltenbach, Idathal a Louisinu huť.

OCENĚNÍ

Mimořádné zásluhy Wilhelma Kralika byly oceněny celou řadou vyznamenání a řádů. Kralik byl nositelem „Zlatého kříže za zásluhy s korunou“, „ Řádu Františka Josefa“, „Řádu železné koruny III.stupně“ a ruského „ Řádu svaté Anny“. Několik dnů před svou smrtí dostal Wilhelm Kralik své poslední a nejvyšší vyznamenání: byl povýšen do rakouského rytířského stavu s šlechtickým predikátem von Meyrswalden. Tento přídomek si vyžádal v císařské dvorní kanceláři proto, aby vyjádřil své díky Johannu Meyrovi. Ve svém znaku měl lva držícího dvouuchou sklenku, nad ním dvě průmyslová ozubená kola zlaté barvy na černém podkladu.

Wilhelm Kralik, Ritter von Meyrswalden, zemřel brzy po tomto povýšení: 9. května 1877 v Adolfu ve věku 71 let.

Sklárny LENORA

Po smrti Wilhelma Kralika v roce 1877 zdědili firmu jeho čtyři synové z prvního manželství s Annou Pinhakovou. Nikdo z nich ale nebyl systematicky připravován na vedení firmy, neboť předurčeným nástupcem Wilhelma Kralika st. byl jeho nejstarší syn Wilhelm Kralik ml., ten ale zemřel krátce před svým otcem. Mezi bratry také záhy propukly různé rozpory o dalším směřování firmy, a proto byla firma roku 1881 rozdělena. Sklárnu v Lenoře spolu se sklárnou v Arnoštově získali bratři Heinrich (1840-1911) a Johann, kteří založili novou firmu a nechali ji zaregistrovat pod názvem "Wilhelm Kralik Sohn" / "Viléma Kralika syn". Tato firma počítala své založení od roku 1830, kdy vstoupil Wilhelm Kralik st. do firmy Johanna Meyra.

Novou firmu ale pronásledovaly zpočátku značné problémy. Heinrich ani Johann nebyli na počátku 80. let zatím příliš zkušení podnikatelé a museli řešit závažné existenční problémy firmy, neboť bylo nutno pro nerentabilitu zastavit výrobu tabulového skla v Lenoře. Tabulové sklo tvořilo zhruba čtvrtinu obratu firmy. Tváří v tvář konkurenci moderních sklářských hutí v severozápadních Čechách vytápěných uhlím ale již nemohla sklárna v Lenoře vytápěná dřevem v této komoditě konkurovat. Navíc roku 1882 vyhořela jedna ze skláren firmy, Arnoštov i s dělnickými domky.

Za kritické situace vystoupil kolem roku 1884 z firmy Johann Kralik a firmu převedl na svého bratra. Zbylý majitel firmy Heinrich Kralik pochopil, že potřebuje někoho, kdo by byl schopen spolu s ním oživit firmu a nabídl roku 1884 společenství svému bratranci Wilhelmu Mathiasi Kralikovi, dosavadnímu řediteli sklárny v Novém Světě a současně svém švagrovi. Ten vložil do firmy vedle finančních prostředků zejména svou zkušenost a navíc přivedl na Šumavu řadu svých spolupracovníků z Harrachova (m. j. své bratry a švagry a také úředníky). Stal se obchodním ředitelem a společníkem firmy, která měla v Lenoře jednu z největších a velmi moderně vybavených sklářských továren habsburské monarchie. Jen sklárna v Lenoře měla 4 pece (s jedenácti a deseti pánvemi), které byly již přebudovány na regenerativní otop (systém Siebert). Bylo ale nezbytné změnit část výrobního programu z tabulového na duté či jiné sklo. Změny ve výrobě dutého skla byly nutné i z toho důvodu, že tradiční název ("J. Meyr´s Neffe") i výrobní program orientovaný na luxusní duté malované a ryté sklo si podržela firma jejich bratrů s centrálou ve Vimperku, která také úžeji spolupracovala s vídeňskou firmou "J. & L. Lobmeyr".

Jednou z cest byla výroba tehdy módního hutně zdobeného skla (tzv. barokářského) s naturalistickými motivy, s jehož výrobou byl Wilhelm Mathias Kralik dobře obeznámen již z Nového Světa. Od poloviny 80. let 19. století se tak v Lenoře stále více vyrábělo hutně zdobené sklo. Díky zkušenostem a školení harrachovských sklářů zvládli sklářští mistři v Lenoře novou výrobu ve velmi krátké době na špičkové úrovni a jejich možnosti takřka nebyly omezeny. Sklárna tak vyšla vstříc zájmu evropských zákazníků o tento typ skla a lenorské výrobky měly zaručený odbyt v mnoha evropských zemích. I zde ovšem byla rozhodujícím faktorem obchodní zdatnost Wilhelma Mathiase Kralika. Firma se nejen díky hutnímu sklu dostala již roku 1886 z červených čísel a začala vykazovat zisk. Vedle hutně zdobeného skla byly dalšími faktory oživení také rozšíření výroby osvětlovacího skla a chemického a laboratorního skla ap. Širším základem výrobního programu ovšem zůstávalo hladké, broušené, zlacené a jiné stolní zejména nápojové sklo a široký sortiment běžného užitkového skla do. domácnosti

Firma díky přebudování výrobního programu zachovala v podstatě stejný počet zaměstnanců. Ve sklárně a v jejích rafinérských provozech - brusírnách, malírnách, rytecké dílně a pozlacovačských dílnách - bylo zaměstnáno kolem 500 osob a roční výroba firmy se ve druhé polovině 80. let 19. století pohybovala kolem 400 000 zl, což zhruba odpovídalo hodnotě výroby sklárny v Novém Světě.

Hutně zdobené lenorské sklo vyrobené těsně po polovině 80. let 19. století je ještě dosti poplatné harrachovským vzorům. To je zřetelné zejména v používaných barvách sklovin, převažují tlumené a tmavší odstíny olivově zelené, různé tóny hnědé, topasové ap. Na vázách, mísách či talířích jsou nejčastěji naturalistické ozdoby v podobě květů a listů či různá hutně tvarovaná a zdobená zvířata - ještěrky, hadi, motýli ap. Postupně se ale v této produkci objevují technickým provedením specifické dekory, které se v pozdější době staly pro Lenoru charakteristické - například ploché mačkané květy s barevnými kontrasty dosahovanými obalovačkou a často symetrické uspořádání dekoru. Dalším významným vzorem pro lenorskou produkci zdobenou hutními dekory z 80. let 19. století se staly výrobky anglické firmy "Thomas Webb Sons - Stourbridge". Jsou to vázy, misky a především různé košíčky z bílé opálové skloviny zdobené na okrajích a na stěnách hutně tvarovanými úponky, lístky a květy, také ouška a nožičky jsou zhotoveny z kontrastních sklovin tvarovaných do podoby kořenů či větví. Tyto lenorské výrobky jsou na mnoha aukcích často zaměňovány za výrobky firmy "Webb". I zde ale můžeme postupně vysledovat typy lenorské výzdoby vzdalující se původním předlohám.

Na konci 80. let 19. století je ale již zcela zřetelným, že se lenorská firma "Kralik" vydala v hutně zdobeném skle svou vlastní cestou. Základem hutně zdobených výrobků se stala převážně čirá bezbarvá sklovina, která často nabíhá na okrajích do čirých barevných sklovin lehkých pastelových tónů - zejména zelené, světle tyrkysové, žluté a růžové. Předměty jsou zdobeny různými natavovanými listy či květy (zcela mizí zoomorfní výzdoba) a jejich okraje jsou zpravidla bohatě profilovány optickými dekory do podoby okvětních plátků nebo listů. Listy jsou mačkané již speciálně vyrobenými mačkacími kleštěmi a mnohé optické dekory jsou právě pro Lenoru typické. Celý povrch předmětů byl při finálních úpravách matovaný a dodal sklu jakoby snový výraz, u menší části produkce byla sklovina ponechána bez matování (zejména v 90. letech). Lenora vyráběla vedle širokého spektra hutně zdobených váz a žardiniér také stolní ozdoby v podobě květin, vázy v podobě kalichů květů, svrchní části lampiček v podobě okvětních plátků. Na mnoha z nich byly zavěšovány různé drobné košíčky.

Další specifický dekor lenorského hutně zdobeného skla se objevuje zejména na vázách, u nichž byla základní zpravidla tyrkysová nebo topasová sklovina podjímána opálem a přejímána čirou sklovinou, jejíž povrch byl vytažen do drobných protáhlých kapek napodobujících zvrásnění kůry stromu.
V období od konce 80. let a v 90. letech 19. století prožívalo hutně zdobené lenorské sklo dobu své největší slávy a mnohé osvědčené vzory a dekory hutně zdobeného skla byly pak vyráběny až do 20. let 20. století a mnohé ještě ve 40. letech. Tradice výroby hutně zdobeného skla byla v Lenoře tak silná, že hutní dekory se uplatnily i na sklech, která se svým charakterem této výzdobě spíš bránila - například skla ve stylu Art deco v barvách tango. Na druhou stranu byly tyto dekory poměrně kultivovaně uplatněny ve 30. letech na soupravách toaletního skla.

 

Zdroje:
Web Stará Lenora

Web Glass revue

Autor: Janka Girgošková

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.