Ours NEW 360° Gallery on www.antikpraha.com

Pražský porcelán

PRAŽSKÝ PORCELÁN - STARÁ PRAHA

Výroba porcelánu v Praze začala ve srovnání s jinými porcelánkami v Čechách poměrně pozdě. Ač vzdálena zdrojům surovin, téměř současně začala i v Praze roku 1793 pracovat manufaktura na výrobu kameniny na Novém Městě pražském, v místech kde dnes stojí činžovní domy na rohu ulice Na Florenci a Havlíčkovy (čp. 1025 – II). K jejímu založení se spojili měšťané Jan Václav Kunerle, Karel Kunerle, Josef Ignác Lange a Josef Emanuel Hübel.

Přes několikeré změny majitelů – od roku 1804 je již vedena pod názvem „Hübel und Co.“, začlenila se pražská manufaktura úspěšně do dobového proudu keramické výroby a vydala řadu kvalitních předmětů čistých empirových tvarů. V počátcích manufaktura produkovala i figurální kameninu, která však zůstala okrajovou záležitostí – dochovaly se např. sošky Papagena, Aeskulapa, Číňana aj.

 

Tato manufaktura, která prodělala svůj největší rozkvět na počátku 19. století, kdy zaměstnávala kolem 300 pracovníků a své zboží exportovala i za hranice rakouské monarchie. Po státním finančním bankrotu a měnové reformě v roce 1811 postupně manufaktura upadala až na úroveň jen živořící dílny (v roce 1819) s deseti zaměstnanci, produkující bezvýznamné, ryze užitkové zboží nejprostších tvarů.

 

Po smrti J. E. Hübla (1834) a jeho syna J. J. Hübla (1835) si manufakturu pronajal dosavadní účetní Josef Orel, o rok později postoupil nájem Martinu Saumerovi a Karlu Wolfovi, kteří jmenovali ředitelem Karla Ludvíka Kriegla, jenž záhy v nájmu vystřídal M. Saumera. Kvůli klesající poptávce po výrobcích z kameniny přechází pražská manufaktura roku 1837 pod vedením Kriegla na výrobu porcelánu. Avšak k tomu, aby výroba mohla být na úrovni své doby, bylo zapotřebí finančních prostředků. Ty Kriegel a Wolf získali od vídeňského velkoobchodníka Emanuela Hofmanna z Hofmannsthalu, který se od roku 1839 podílel na financování podniku jako tichý společník.

Brzy podnik zaměstnává již osmdesát pracovníků a podle zprávy výstavní komise z roku 1839 vyrábí desítky užitkových předmětů. Je důležité zmínit, že manufaktura věnovala hned od počátku výroby porcelánu svou pozornost také k porcelánové plastice.  

 

V roce 1841 se drážďanský rodák Kriegel a jeho společník Wolf rozhodli k radikálnímu kroku. Zakoupili pozemky v novém pražském průmyslovém předměstí na Smíchově a přemístili tam celou výrobu. Karel Wolf ale za krátký čas ze společenství vystoupil a jeho místo zaujal roku 1842 již zmíněný obchodník E. Hofmann, nyní už jako veřejný společník. Firma byla nově protokolována pod názvem „Kriegel & Comp.“ Ředitelem továrny se stal Josef Beyerl, který jako bývalý výrobce terralitu měl s vedením podniku tohoto druhu zkušenosti. V novém působišti továrna pokračovala v dosavadním výrobním programu a od počátku dobře prosperovala díky správnému odhadu Kriegla a zařazení drobné porcelánové plastiky do produkce, zejména když se jejím modelérem stal rodák z německého Koburgu – Ernst Popp, který patrně roku 1845 přišel do Prahy.

 

Datovaných prací Ernsta Poppa je tedy poskrovnu a jsou to jen portrétní busty, nepočítáme-li bezvýznamnou porcelánovou brož. K datování dalších jeho prací, a to pouze rámcově, napomáhají jen tovární značky. Budeme-li vycházet z jeho signovaných prací, zjistíme, že z jejich celkového počtu 37 modelů – 19 vzniklo v Krieglově období, zbytek – 18 až po roce 1852.

 

Bohatě zdobené koflíky, kávové soubory i luxusní výrobky, posílala do všech států monarchie. Vedle toho vyráběla i šamotové cihly pro vypalovací a tavící pece.  Kvůli vzrůstající konkurenci západočeských porcelánek musela smíchovská továrna přistoupit k modernizaci výroby, a tak byla v roce 1852 založena akciová společnost, do které vložilo svůj kapitál dvanáct účastníků – Emanuel Hofmann, Vojtěch Lanna, Karel Korsten, Josef Bärenreither, František Richter, Jan Riedel, David Riedel, V. Vokurka, Karel August Fiedler a jeho syn, z firem pak A.C.Fiedler a synové a Hofmann a synové. Tato společnost zakoupila dne 2. srpna 1852 továrnu za 40.000 zlatých a zažádala o schválení stanov společnosti. Schválení došlo až 5. ledna 1854 a toto datum možno považovat za vznik společnosti, která disponovala základním jměním 250.000 zlatých. Kvůli nedostatku informací z následujících let lze se jen dohadovat, že výrobní program se příliš neměnil. V 60. letech zřejmě končila výroba figurálního porcelánu a podle zmínky z konce let 70., vyrábělo se převážně už jen obyčejné nádobí pro domácnost. Zato koncem století vyráběla smíchovská porcelánka i izolátory a zvláštní potřeby pro elektrotechniku.

Správní rada podniku později seznala, že v budoucnu nelze počítat s dalším rozvojem výroby. Spíše naopak, protože továrna, která musela základní suroviny, potřebné k výrobě, dovážet z poměrně velké dálky, nemohla udržet své výrobky v cenové relaci k produktům výroby konkurence. Proto dne 30. listopadu 1894 se akciová společnost rozhodla výrobu zastavit a továrnu zlikvidovat. Poslední stavební parcela z majetku společnosti byla prodána dne 29. listopadu 1902.

 

Výroba porcelánu však likvidací „C. k. privilegované pražské továrny na porcelán a zboží hliněné“ nezanikla. Dne 1. října 1896 zahájila činnost firma „Pražsko-Smíchovská továrna na porculán, hliněné a šamotové zboží Kiowský & Trinks v Radlicích u Smíchova“, když předtím dne 29. srpna 1895 zakoupila pozemek čp. 105 v Radlicích, na kterém vybodovala továrnu se třemi pecemi, malírnami a skladišti. Oba společníci Kiowský a Trinks, zřejmě chtěli navázat na tradici zrušené smíchovské porcelánky a využít uvolněného trhu. Zřejmě se továrně nedařilo, o čem svědčí také to, že již 10. února 1899 továrnu prodali jiné firmě, která nesla název „Prvá česká akciová továrna na porculán v Praze“ a byla vedena Františkem Ruthem a Quido Bělským. Od této chvíle se již majitelé továrny rychle střídají a zatím nebyl zjištěn žádný výrobek, který by mohl být s jistotou připsán továrně z tohoto posledního období. Ruth a Bělský dne27. března 1903 prodali továrnu za 100.000 zlatých Augustu Kiowskému, Viktoru Goldbergovi a Heřmanu Klaubersovi, kteří se pokoušeli udržet továrnu v provozu jen do roku 1907. Tehdy jí totiž prodali dalšímu zájemci, který jí vedl pod firmou „Továrna kelímků na tavení kovů, Bohemia v Radlicích u Prahy, Kiowský a spol.“ To již továrna zcela opustila výrobu stolního porcelánu a specializací se snažila udržet provoz, ale bez úspěchu. Z těchto důvodů továrnu přebírá v březnu roku 1909 poslední majitel „Národní a výrobní družstvo obchodníků s porculánem“, jehož členy byli Adolf Šedivý, Jan Hájek, Theobald Trinks a Karel Schönkurs. Katastrofa přišla ale již v listopadu téhož roku, kdy družstvo upadlo do konkursu. Všechny pokusy o záchranu byly marné, nepomohlo ani zřízení tovární prodejny na Perštýně v domě čp. 350, a tak byly v roce 1910 tovární objekty prodány ve veřejné dražbě. Nový majitel výrobu porcelánu již neobnovil a využil tovární objekty pro jiné účely.    

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.